Boží Vůle

Slova ´buď vůle tvá´ by se měla stát pro každého Člověka životní normou, měla by usměrňovat průběh dne od rána do večera, měla by být neustále naší hlavní myšlenkou. Všechny ostatní starosti vezme Bůh na sebe, takže nám zůstane až do konce života jen ta starost jediná! 

Jak mohu poznat Boží vůli pro svůj život?

Jsou dva klíče k poznání Boží vůle v dané situaci.

1. To, co žádáte anebo se připravujete udělat, nesmí být něco, co Bible zakazuje.

2. To, co žádáte nebo hcete udělat, je na oslavu Boha a vám to pomůže duchovně růst.

Jestli jsou tyto dvě podmínky splněny, a Bůh pořád neodpovídá na vaše prosby - pak pravděpodobně není Boží vůle, aby se stalo to, o co žádáte. Anebo je třeba, abyste ještě nějaký čas počkali. Poznat Boží vůli je někdy těžké. Lidé chtějí, aby jim Bůh jednoduše nadiktoval, co mají dělat, kde pracovat, kde žít, koho si vzít atd. Římanům 12:2 nám ale říká: "A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé."

Bůh zřídka dává lidem přímé a specifické informace. Bůh nám dává prostor udělat rozhodnutí o těch věcech. Jediné rozhodnutí, které Bůh nechce, abychom udělali, je rozhodnutí hřešit nebo odporovat Jeho vůli. Bůh chce, abychom volili věci, které jsou v souladu s Jeho vůlí. Jak tedy můžeš vědět, co je Boží vůle pro tebe? Jestli kráčíš v blízkosti Pána a skutečně toužíš po Jeho vůli ve svém životě - Bůh ti zjeví svá přání ve tvém srdci. Klíčem je chtít konat Boží, ne vlastní vůli. "Hledej blaho v Hospodinu a dá ti vše, oč požádá tvé srdce" (Žalm 37:4). Jestli Bible výslovně neříká nic proti a skutečně to může prospět k duchovnímu blahu - pak Bible dává "souhlas" rozhodnout se a následovat hlas svého srdce.

Hledání Boží vůle - poznámky k přednášce na Houbě v Táboře (D. Novák)

Proč ji vlastně hledám

• - abych si potvrdil svoje představy nebo
• - abych poznal, co chce Bůh, ale zde jisté riziko... může mi zkomplikovat život.

Přesto ale Boží vůli hledáme ne proto, abychom si usnadnili život, ale protože toto je nejlepší pro náš život. Nejlepší ale neznamená nejsnadnější.

Základní předpoklad - čistota srdce. Srdce v Bibli je základní orgán, centrum lidské bytosti. Něco jako "centrální čip", simka. Několik tvrzení o srdci (podle přednášky Daniele Heczka - až do věty "Srdce, to jsem doopravdy já. Jsem takový, jaké je mé srdce".)

Před Bohem srdce neskryjeme

Př. 11,20 "Hospodin má v ohavnosti lidi falešného srdce, kdežto zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná".

Něco jiného říkáme a něco jiného si myslíme. Něco jiného řekneme do očí a něco jiného za zády. Lidi je možné oklamat, ale Pána Boha ne. V okamžiku, kdy se přiznáme k pravdě o svém srdci, Bůh dává nový život. (Ve chvíli kdy uznáme, že nemáme rádi lidi, právě je začneme mít rádi....)

Srdce je tajemné

Př. 14,10: "Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit".

Jen stěží se dokážeme vcítit do pocitů a zážitků druhých. Proto není moudré vyvracet jiným jejich zkušenosti, zlehčovat jejich trápení a s přehlíživým postojem interpretovat jejich zápasy.

Srdce neprozkoumáme

Př. 25,3: "Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat.

Srdce člověka neprozkoumáme. Do srdce nám mohou lidé jen dovolit nahlédnout. Vždy je to

mimořádná událost, velký svátek, něco nezvyklého, když se lidé sdílejí se svým tajemstvím.

Srdce je zákeřné

Př. 23,6-7: "Nejez pokrm nepřejícího, nedychti po jeho pochoutkách! Vždyť je to duše vypočítavá. Říká

ti: "Jez a pij", ale jeho srdce s tebou není."

Nabídneme, ale jsme rádi, když ji nepřijmou. Chválíme Pána ústy, ale srdce je vzdálené

Srdce je lstivé a úskočné

"Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?" (Jer. 17,9) To koresponduje

s veršem (Př 21,2): "Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin"

Je třeba být opatrný v závěrech a prohlášeních. Někdy tvrdíme, že jsme to či ono mysleli naprosto upřímně, že jsme v tom nehledali nic jiného, ale nemusí to být pravda. ¨

Jen málo věcí, i těch nejpěknějších a nejušlechtilejších, konáme bez postranních cílů.

O tom se vyjadřuje jiný verš Přísloví: "Kdo může říci: "Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu"? (Př 20,9)

Srdce se prozradí

Př 27,19: "Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku."

Jsou v životě chvíle, kdy se prozradí, co je v srdci. Prozradí se často v okamžiku, kdy nám někdo "sáhne" na to, co je našemu srdci vzácné a cenné.

Srdce se také prozradí, když otevřeme ústa, protože z plnosti srdce ústa mluví. Čím srdce přetéká, o tom nejraději mluvíme.

"Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život" (Př. 4,23)

V duchovní anatomii je srdce zdrojem života. Srdce je podstatou, jádrem osobnosti. Srdce, to jsem doopravdy já. Jsem takový, jaké je mé srdce.

Z těchto i dalších veršů lze vidět zásadní význam našeho srdce. Pokud se porouchá simka, potom sebelepší mobil nebude plně fungovat. Pokud se "porouchá" srdce, přestáváme být citliví na Boží hlas a s tím souvisí i znecitlivění na hledání Boží vůle. Tedy vůbec základní předpoklad je zdravé srdce, neobrostlé tukem. Žalm 17,10 říká: Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně. Tento obraz vychází ze staré věštecké praxe. Nejprve bylo třeba odstranit tuk, aby se z vnitřností dala vyčíst Boží znamení. Srdce zarostlé tukem zůstává Bohu uzavřené a nepřístupné. Tuk je v tomto smyslu izolační vrstva, která brání, aby Boží slovo proniklo do srdce. Jak srdce zarůstá? Hřích, izolace od druhých křesťanů, zanedbávání základních křesťanských věcí (modlitba, Písmo atd.) Pokud se dostaneme do tohoto stavu, pomalu znecitlivíme na Boží hlas a Boží vůle se velmi rychle stane mojí vůlí, protože mi chybí rozpoznání.

Už zde vnímám mnohé problémy - tedy když Boží vůli hledají ti, kteří nemají funkční srdce, kterým obrostlo tukem. Potom se uchylujeme k jednoduchým scénářům typu jednorázové zkušenosti, která může být dobrá pokud je ale v kontextu delšího hledání.

Naše první modlitba by tedy měla být: "Pane odstraň tuk z mého srdce, jinými slovy to, co ti brání slyšet tvůj hlas." Může to být hřích, ale i moje představy, strach atd.

Tímto se dostáváme k hledání Boží vůle.

1. Řada věcí je definována v Písmu. Jedná se sice o široké mantinely, mnoho konkrétností v Písmu není, ale mnoho ano. Funguje to jako značky - sice existují výjimky, ale značky platí a dávají jakousi základní definici jak se pohybovat po silnici. Pochopitelně se otevírá problém, pokud Písmo neznáme, neaplikujeme, nečteme. Zde je třeba podotknout, že Písmo k nám hovoří buď skrze jasné pokyny - např. Desatero nebo skrze příběh. Tedy v Bibli nenajdeme slovní obrat "neberte si nevěřící" ale jsou zde příběhy, které před touto praxí varují. Pokud zůstaneme u tohoto příkladu, potom nebudu hledat Boží vůli zda si vzít toho či onoho nevěřícího, protože obě dvě možnosti jsou mimo výseč Boží, v tomto případě poměrně jasně zjevené Boží vůle. Nebo nebudu hledat Boží vůli zda ukrást to či ono atd. Toto je tedy jakési pomyslné první "zúžení trychtýře", které zužuje manévrovací prostor.
2. Další část trychtýře se opět týká Písma. Jedna věc je tak jak je napsáno, druhá potom když k nám svým osobitým způsobem promlouvá. Prostě neexistuje jediný, správný, normativní výklad. Myslím to tak, že někdy k nám nově promluví pasáže, které dobře známe, někdy k nám zase promluví úplně jinak, než byly původně míněny. Např. text o trpícím služebníku hovoří o PJK, ale v daný okamžik promluví k nám způsobem, který třeba odpoví na naše hledání zda máme to či ono udělat. Nicméně aby se tak stalo, je třeba Písmo 1. číst a 2. číst ho pod otázkou s modlitbou "Pane ukaž mi". Přinést si s sebou otázky a s nimi číst. Osobní zkušenost tohoto týdne...Žalm
3. Další rozměr se týká našich obdarování, nebo hřiven. Z příběhu o hřivnách jasně vyplývá, že Boží vůle byla, aby služebník svoje schopnosti využil, protože to nebyli jeho schopnosti, ale dary od pána. Toto se týká naší služby, ale třeba i hledání školy. Konkrétně co vám Bůh dal, v čem jste dobří, kam vás táhne srdce? Není Boží vůle abyste vstoupili právě do této oblasti? Př. Barnabáš - syn povzbuzení, Pavel - znalec Písma, diskutér. Jinými slovy hledáš službu? Možná tvoje cesta je sloužit v oblastech, které umíš. Díval jsem se na vaše weby a říkal jsem si, že asi mezi vámi není nikdo, kdo umí pracovat na webu... Ponechme stranou grafiku - stačí se podívat na aktualizace. Myslím, že se jedná o poněkud smutný pohled.
4. Dále - nejsme jediní nositelé moudrosti. Zvláštní, že na mnoha místech Písma se píše o tom, že v případě rozhodování se rozhodovala skupina. Tedy i vedoucí i hledající potřebuje rádce. Křesťanství není jen o vztahu já a Bůh. Proto potřebuji rádce a to nejen ty, kteří mi sdělí, co chci slyšet, ale i ty, kteří mi sdělí věci, které neslyším rád. Naše chyba v tom, že se obklopujeme lidmi, kteří nám přitakávají. OK - potřebujeme pozitivní zpětnou vazbu, ale i opak. Dále v této souvislosti potřeba zmínit i rozpoznání církve - toto nás chrání před tím, abychom se stali samozvanci. Viz. oddělení Pavla. Sk 11:22 Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše.
5. Hledání Boží vůle se většinou neuskuteční skrze sezení. Př. Abraham - jdi do země, kterou ti ukážu. Máme se učit očekávat na hlas Boží, ale je to jako s autem - kola se točí, když jede. Mnoho věcí pochopíme, když děláme co máme (služba, pomoc druhému, oběť, modlitba atd.) a leccos z tohoto potom automaticky vyplave, vyjeví se. V těchto přirozených věcech poznávám kdo jsem, jaké mám dovednosti a to mě směřuje dál. Málokdy hledání B. vůle funguje stylem "sednu a vím".
6. Zjevení Boží vůle nemusí vždy být to samé jako stoprocentní jistota. V určitém okamžiku zvážím všechna pro a proti, modlím se za danou věc či oblast, mám jisté indicie v Písmu, ale nakonec vždy mohu najít další proti. Proto se musím rozhodnout s vědomím, že věc dělám s čistým svědomím před Bohem, že se nejedná o jakési naplnění si svých ambicí. Vykročím ve víře a zároveň i s vědomím, že nic není na věky.
7. Někdy mě Bůh volá do konkrétní služby podobně jako Nehemiáše - v první kapitole čteme, že plakal nad stavem Božího lidu a Jeruzaléma. Prostě cítíme velmi silný tlak, touhu ohledně některých specifických věcí služby. Vnímáte, že "nemůžete jinak" než vykročit. Určité věci vás stravují nebo Bůh vás postrkuje.
8. V určitých životních periodách mám určitý životní úkol. I tento úkol může být Boží vůlí pro můj život. Otázka, zda oblasti do kterých investuji, mě od tohoto úkolu zásadním způsobem neodvádí. Zda se natolik nevěnuji věcem dobrým, že se nejsem schopen dostat k těm nejlepším. Tedy je dobré formulovat si určité priority v životě a naučit se říkat ne věcem, které by mě od těchto priorit zásadně odváděli. Myslím, že bych měl být schopen formulovat priority pro profesní život (škola, práce), pro osobní život (rodina) a pro službu. Vnímám nebezpečí, že profesní život příliš převažuje nad službou. Že věci Božího království jdou silně stranou.
9. Ne vždy máme v otázce hledání Boží vůle jasno. Někdy se modlíme, čteme Písmo, radíme se s druhými a nakonec máme třeba 80% jistotu. To ale není sto procent. Přesto vnímám, že v takovém případě je dobré vyjít s tím, že se věci mohou měnit a změnit.

Suma: Při hledání Boží vůle je to spíše tak, že Bůh nám vymezí určité hranice v kterých se ale pohybujeme sami ve smyslu, že nás Bůh nevede stylem "a teď jdi doprava". Pokud naše srdce ale neobrostlo tukem, můžeme mít jistotu, že jdeme dobře. 

Plnění Boží vůle

Vejít do Božího království by chtěl asi každý křesťan. Co je k tomu však potřeba? Z Ježíšových slov v Mt 7,21 - 23 vyplývá, že nestačí být pokřtěn a hlásit se ke křesťanství: (21) "Ne každý, kdo mi říká, Pane, Pane, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli, mého Otce v nebesích."

Podle jeho slov dokonce nestačí modlit se a uznávat Ježíše ze svého Pána! Nestačí číst Písmo, studovat teologii, poslouchat a věřit tomu, co Ježíš říká. Ale jeho slova je nutné uvést do praxe, do svého života.

Zaposlouchejme se ještě do podobenství o domu postaveném na skále a na písku (Mt 7,24 - 27): "Kdo slyší má (Ježíšova) slova a plní je, podobá se moudrému muži, který si postavil dům na skále. Ale ten, který jim nenaslouchá a neplní je, podobá se muži, který si dům postavil na písku."

Co je tedy důležité pro přijetí do Božího království? Plnění Boží vůle! Ale co to ale znamená "plnit Boží vůli", "plnit vůli nebeského Otce"? Neznamená to vrhnout se do apoštolátu nebo jiné aktivity pro Boha.

Jak čteme ve verši 22n, Pán Ježíš odmítá proroctví vyslovované v jeho jménu i vymítání zlých duchů a další apoštolát v jeho jménu a dokonce označuje tuto aktivitu za nepravost! Jak je to možné?

Co to tedy znamená plnit Boží vůli? A kdy skutečně Boží vůli plníme? Nejlepším vzorem v plnění Boží vůle je pro nás sám Pán Ježíš. On řekl (Jan 6,38): "Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal." Plnění Boží vůle je tedy pro něho projevem jeho niterné lásky k Otci. Protože svého Otce nesmírně miluje, neposlouchá sebe, nemyslí na sebe, ale myslí jen na milovaného Otce.

Boží vůli plní i tehdy, když pro něho znamená sebezmaření, kdy musí trpět v Getsemanské zahradě a pak na kříži zemřít. I tehdy volá ve své modlitbě: "Ne má vůle ať se stane, ale tvá." (Lk 22,42) Vidíme tedy, že často bývá Boží vůli právě to, co je pro nás těžké náročné a do čeho se nám nechce.

Ježíš plní Otcovu vůli každý den, v každém okamžiku života, je to pro něho životně důležité, proto plnění Boží vůle označuje za svůj každodenní pokrm: "Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal." Jan 4,34 Je tedy důležité pochopit, že plnění Boží vůle je nejdokonalejší způsob, jak můžeme Boha milovat, jak ho můžeme milovat z celého srdce, z celé duše a ze všech sil. Mít lásku k Bohu tedy znamená rozhodnout se, že nebudu konat vůli svou, ale vůli Boží, chtít vůli Boží, sjednotit se a ní jako se s Boží vůli sjednotil Ježíš, být druhým Ježíšem v plnění vůle Otce.

Plnit Boží vůli znamená do určité míry vrhnout se do Božího dobrodružství, které je pro každého z nás jiné: jiné je pro je pro matku a jiné je pro dítě, jiné je pro studenta, jiné pro dělníka, jiné pro otce rodiny, jiné pro zdravotní sestru. Pokud se rozhodneme plnit Boží vůli, uděláme první důležitý krok, ale to nestačí. Jak totiž skutečnou Boží vůlí poznám?

Boží vůli je často naznačena našimi povinnostmi nebo našimi vztahy (doma nebo v zaměstnání), ale také hlasem našeho svědomí nebo připomenutím některých Ježíšových slov. A v neposlední řadě i rozhodnutím zodpovědných, pokud žádají něco, co není v rozporu s Božím zákonem.

Pokud se snažíme takto plnit Boží vůli každý den, pak uskutečňujeme plán, který má s námi Bůh, který se může zdát skutečně jako velké Boží dobrodružství, protože jsme velmi vnímaví na toto Boží vedení. Nesmíme však zapomenout na jednu důležitou podmínku. Chceme-li plnit Boží vůli, pak ji můžeme poznávat a žít jen v přítomném okamžiku. Boží vůle se nedá uskutečňovat v minulosti nebo budoucnosti, ale jen v přítomnosti.

Boží vůle a svatí

Podívejme se nyní na svaté, jak se oni dívali na plnění Boží vůle. Nebude třeba napodobovat je otrocky, ale v tom, že budeme plnit vůli Boží jako oni. Jak odlišní byli jeden od druhého, a přitom stejní v tom, že všichni plnili vůli Boží.

Vůli Boží tedy je třeba plnit. Svatí k tomu povzbuzují každého věřícího. Vyberme si například sv. Maximiliána Kolbeho. Píše své matce toto: "Nebudu Ti přát, drahá maminko, ani zdraví ani štěstí. Proč? Protože bych Ti chtěl přát něco lepšího, něco tak dobrého, že sám Pán by Ti nemohl přát nic víc: aby se ve všem na Tobě vyplnila vůle tohoto dobrého Otce a abys ve všem uměla plnit vůli Boží. "

Srovnejme teď postupně svou zkušenost s myšlenkami Otců, svatých, papežů a II. Vatikánského koncilu. Naše vůle se musí shodovat s vůlí Boží, to nám Pán dal pochopit. Ale jak se naše vůle musí shodovat s vůlí Boží?

František Saleský píše: "Duše, která miluje Boha, je natolik proměněna ve vůli Boží, že by si zasloužila, aby se nazývala 'sama vůle Boží' spíše než poslušná a podrobená vůli Boží. "

"Vzácná milost", které se dostalo sv. Kateřině Sienské, "bylo ustálení a jakoby pohlcení její vůle ve vůli Boží." Tato proměna vůle v Kateřině byla tak dokonalá, že bez váhání píše i papežům: "Tak vyplníte vůli Boží a vůli mou."

Mělo by nám být jasné, že svatosti je možné dosáhnout právě plněním vůle Boží. Pro světce právě v tom spočívala dokonalost.

Kateřina Sienská je přesvědčena, že ten, kdo objeví tuto cestu, bude rychle spět od ctnosti ke ctnosti. A píše: "Ó nejsladší lásko, Ježíši, učiň, aby se v nás vždycky vyplnila vůle tvá, jako ji v nebi plní tvoji andělé a svatí. (srov. Mt 6, 10)... Potom duše... běží jako kůň, který nemá uzdu, od milosti k milosti, velmi rychle běží od ctnosti ke ctnosti, protože už nemá žádnou uzdu, která by ji zadržovala v běhu, protože od sebe odvrhla každou nezřízenou touhu a přání vlastní vůle, což jsou brzdy a pouta, která nedovolují duším duchovních lidí běžet vpřed."

Stejného názoru je sv. Terezie z Avily. Nepochybuje o tom, že celá dokonalost spočívá v plnění vůle Boží a že ten, kdo ji více plní, dostává více milostí: "Jedinou snahou toho, kdo se chce oddat modlitbě - nikdy na to nezapomeňte, protože to je nesmírně důležité" - tak píše - "musí být: konat všechno možné pro to, abychom se rozhodli srovnat svou vůlí s vůlí Boží. V tom je největší dokonalost, po které je možno toužit. Čím bude tato shoda dokonalejší, tím větší milosti obdržíme od Boha a tím větší také bude pokrok na této cestě."

Tak Terezie z Avily opravuje ty, kteří si myslí, že dokonalost záleží v mystických jevech. "Je jasné" - říká - "že největší dokonalost nespočívá ve vnitřních sladkostech, ve velkých extazích, ve viděních a prorockém duchu, ale v dokonalé shodě naší vůle s vůlí Boží."

A uvádí pro to příklad ze svého života: "Když jsem přemýšlela, zda nemají pravdu ti, kteří mě odsuzují, že vycházím z klauzury, abych zakládala kláštery, a zda by nebylo lepší, abych se s větší horlivostí věnovala modlitbě, zaslechla jsem tato slova: 'Dokud jste na zemi, pokrok nezáleží v tom, abyste se ze mne co nejvíce radovali, ale abyste plnili mou vůli."'

Jan XXIII. zase prohlásil: "Moje skutečná velikost je v tom, že cele a dokonale plním vůli Boží. "

Kdybychom plnili vůli Boží a ne svou, vystopovali bychom už od počátku, jaký záměr má Bůh s naším životem.

Ve 3. století se takto vyjadřuje i svatý Cyprián: "Vůle Boží je tedy to, co Kristus činil a učil: pokora ve vystupování, pevnost ve víře, skromnost v řeči, spravedlnost v jednání, milosrdenství v činech, poctivost mravů; a ani neznat, co to je ukřivdit druhým; snášet urážku, udržovat s bratry pokoj, milovat Boha celým srdcem, milovat ho jako Otce a bát se ho jako Boha, dávat po Kristu všecko až na druhé místo, protože on pro nás také dával všechno až na druhé místo, být nerozlučně spojeni s jeho láskou, držet se těsně jeho kříže... a když přijde čas boje pro jeho jméno... vyznávat ho otevřeně a statečně, mít důvěru při mučení a osvědčit trpělivost ve smrti, za kterou obdržíme korunu vítězství. Toto... je plnit vůli Otcovu."

Viděli jsme, že svatí se jako osobnosti velmi různí. Je patrné, že každý z nich je zvláštním uměleckým dílem, které je nesmírně originální, protože jsou vytvořeni Boží fantazií; zároveň jsou všichni stejní v tom, že každý z nich splnil vůli Boží.

Svědectví by v tomto ohledu bylo samozřejmě nekonečně mnoho.

Poslechněme si ještě sv. Terezii z Lisieux, pro kterou plnění vůle Boží bylo jako by hlavním motivem života. "Mám jen jednu touhu, a to je plnit vůli Boží. " "Můj Bože, rozhoduji se pro všecko", říkala, "nechci být svatá napolovic, nemám strach trpět pro tebe, bojím se jen jedné věci: že si zachovám svou vůli; vezmi si ji, protože se rozhoduji pro všecko, co ty chceš."

V měsících před smrtí řekla: "Mé srdce je plné vůle Boží: když tam do něho něco nalijí, nepronikne to tam, je to jako nic, které se jen zlehka dotkne, jako olej, který se nesmísí s vodou."

V bolestech agónie - vypravuje jedna svědkyně - se jí v jednu chvíli Matka Marie Gonzaga zeptala: "Kdyby to byla vůle Boží, abys dlouho zůstala na kříži, přijala bys to?" A svědkyně pokračuje: "S jakýmsi přízvukem neobyčejného heroismu (Terezie) odpověděla: 'To doopravdy chci! "'

Svatá Terezie bude moci říci nakonec neobyčejnou větu: "Bude třeba, aby Pán plnil všechnu mou vůli v nebi, protože já jsem nikdy nekonala na zemi vůli svou. "

Vůle Boží u sv. Alfonse z Liguori, učitele církve

Nyní se zmíníme o tom, jak chápe vůli Boží sv. Alfons z Liguori.

Spiritualita sv. Alfonse je centrálně zakotvena v lásce k Bohu, což prakticky znamená sjednocení vlastní vůle s vůlí Boží. Nyní si tedy přečteme několik stránek z díla sv. Alfonse, které se jmenuje právě: "Sjednocení s vůlí Boží"

Také pro něj milovat Boha znamená konat jeho vůli. A také pro něj v konání vůle Boží spočívá celá dokonalost. "Celá naše dokonalost spočívá v lásce k Bohu, který si nejvíce zaslouží naší lásky. Ale celá dokonalost lásky k Bohu spočívá ve sjednocení naší vůle s jeho Nejsvětější vůlí. Bohu se líbí umrtvování, meditace, svatá přijímání, skutky lásky k bližnímu, ale kdy? Když jsou podle jeho vůle. Když nejsou podle jeho vůle, nejenže mu nejsou milé, ale jsou mu odporné a hodné trestu."

Máme se tedy naučit konat dobro, které Bůh chce. Konat dobro, které Bůh nechce, je zlo.

I sv.. Vincenc z Pauly říkal: "Určité dobro je zlem, jestliže ho konáme tam, kde to Bůh nechce." Také sv. Alfons z Liguori byl silně osloven tím, že svatí takto vždy jednali. "Všichni svatí se vždy snažili konat vůli Boží a byli si dobře vědomi, že v tom spočívá celá dokonalost duše. Blahoslavený Jindřich Suso říkal: 'Bůh nechce, abychom oplývali světlem, ale abychom se ve všem podrobovali jeho vůli.'"

Blahoslavená dominikánka Štěpánka ze Soncina, vytržena jednoho dne při vidění do nebe, viděla mezi serafíny některé zemřelé osoby, které znala, a bylo jí řečeno, že byly povýšeny k takové slávě pro své dokonalé sjednocení s vůlí Boží na zemi.

Sv. Vincenc z Pauly říkal: "Soulad s Boží vůlí je pokladem křesťana a je lékem na všechna zla, neboť obsahuje zřeknutí se sama sebe, spojení s Bohem a všechny ctnosti."

"Někteří lidé oddaní modlitbě, když čtou o extázích světců a spisy sv. Terezie, sv. Filipa z Neri a ostatních svatých, zatouží také dospět k takovému nadpřirozenému spojení. Takové touhy musí jít pryč; chceme-li se stát svatými, musíme toužit po pravém sjednocení s Bohem, což znamená svou vůli zcela sjednotit s vůlí Boží. ", tvrdí sv. Alfons.

Alfons z Liguori také říká, že zákonem země je "nebe". "Zde na zemi se musíme naučit od svatých v nebi, jak máme milovat. Čistá a dokonalá láska, kterou blažení v nebi milují Boha, spočívá v dokonalém sjednocení s jeho vůlí. Kdyby serafíni poznali, že je vůlí Boží, aby se snažili po celou věčnost sbírat písek mořských břehů a vytrhávat trávu všech zahrad, ochotně by to dělali s opravdovou radostí... Právě o to nás Ježíš učí prosit a to znamená konat vůli Boží na zemi tak, jak to dělají svatí v nebi: 'Bud' vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi'"(Mt 6,10).

Náš světec tvrdí: "Jediný skutek dokonalého sjednocení s vůlí Boží stačí, aby se někdo stal svatým..."

Dále tu mám jednu potěšující větu pro ty, kteří se domnívají, že mají málo co nabídnout Bohu nebo chudým, že mají málo sil, aby ho milovali (protože jsou nemocní) a jsou v pokušení závidět mučedníkům, misionářům, hrdinům.

"Kdo dává Bohu své statky v almužnách, svou krev v bičováních, pokrmy v postech, dává mu jen část toho, co má, ale kdo mu dává svou vůli, dává mu vše (protože mu dává sám sebe); proto mu mohu říci: 'Pane, jsem chudý, ale dávám ti vše, co mám...' . "

Světec také rozlišuje mezi "přizpůsobit se" a "sjednotit se" s vůlí Boží.

"Jestliže se totiž chceme plně líbit Božímu srdci, snažme se být ve všem sjednoceni s jeho božskou vůlí, a nejen se přizpůsobit, ale sjednotit se ve všem, co Bůh dává. Přizpůsobit se znamená, že spojujeme svou vůli s vůlí Boží, ale sjednotit se znamená více; znamená, že z vůle Boží a vůle své činíme jednu jedinou, takže nechceme nic jiného, než co chce Bůh: aby jedině vůle Boží byla vůlí naší.."

Jsme stále zneklidňováni tím, co se děje v nás nebo okolo nás. Je to totiž motivováno skutečností, že nevíme, zda ony události jsou vůlí Boží.

Alfons z Liguori tvrdí: "Je jisté a je článkem víry, že to, co se děje ve světě, děje se úplně všechno z vůle Boží. Sám Ježíš řekl Petrovi, že jeho utrpení a smrt není tolik od lidí, jako spíše od jeho nebeského Otce: 'Nechceš, abych pil kalich, který mi dal Otec?' Takže když k Jobovi přišel posel - a má se za to, že to byl ďábel - aby mu řekl, že Sabeové zabrali všechny jeho statky a zabili děti - co odpověděl tento Boží muž? Neřekl: 'Pán mi dal děti a majetek a Sabeové mi je vzali', ale 'Pán mi je dal a Pán mi je vzal ."'

Ti, kdo žijí v tomto přesvědčení, jsou zahrnuti Božím požehnáním. "Cesario vypráví, že jeden řeholník, i když se po vnější stránce vůbec nelišil od ostatních, dosáhl přesto takové svatosti, že pouhým dotykem svého šatu uzdravoval nemocné.

Jeho představený se tomu velmi divil a jednoho dne se ho zeptal, jak dělá takové zázraky. On odpověděl, že i sám se tomu diví a že důvod nezná. 'Ale jaké úkony zbožnosti konáte?', zeptal se znovu opat.

Řeholník mu odpověděl, že nedělá nic nebo málo, ale že se vždy velice snažil chtít pouze to, co chce Bůh. 'Ve štěstí - řekl - nejásám a neštěstí mne nesráží dolů; všechny mé modlitby směřují k tomuto cíli: aby se na mně dokonale naplnila jeho vůle'.

'A při té škodě - začal znovu představený - kterou nám tu napáchal předevčírem onen nepřítel, kdy pobral všechna naše živobytí a zapálil statek, kde bylo uloženo naše obilí a ustájen dobytek - jste necítil žádnou nevoli'? 'Ne, otče, řekl - ale naopak jsem za to poděkoval Bohu s vědomím, že on vše ví nebo připouští ke své slávě a k našemu většímu dobru, a tak jsem vždy spokojen, ať se stane cokoliv.' Když to opat slyšel a viděl v této duši takové sjednocení s vůlí Boží, nebyl už překvapen, že koná tak veliké zázraky."

Pro Alfonse z Liguori vše, co se děje, je jen k našemu dobru. "Konečně, co jiného chce Bůh než naše dobro? A mohli bychom najít někoho, kdo by nás miloval více než Bůh...'? 'Ani tresty - říká sv. Judita - nepřicházejí na nás od Boha k naší zkáze, ale abychom se napravili a byli spaseni."'

U těch, kteří konají pouze vůli Boží, Bůh často uskutečňuje to, co chtějí oni. "A když někdo", říká sv. Alfons, "chce pouze to, co chce Bůh, důsledkem toho je, že se děje to, co chce on." Světec poznamenává, že ten, kdo koná vůli Boží, je stále stejný, stále sám sebou. Duch sv. nás upozorňuje: 'Nenech se zmítat každým větrem.' "Mnozí se chovají jako korouhvičky, otáčejí se po větru, takže vane-li příhodný vítr, jak oni si přejí, jsou celí veselí a spokojení. Ale je-li vítr opačný a události se nevyvíjejí podle jejich představ, jsou celí smutní a netrpěliví, a proto se nestanou svatými a žijí nešťastný život."

Alfons z Liguori ujišťuje, že plodem sjednocení s vůlí Boží je už na této zemi prožívaný ráj. "Protože svatí byli tak sjednoceni s vůlí Boží", píše, "okoušeli už tady na zemi ráj. Sv. Marie Magdalena de Pazzi, už když jen slyšela vyslovit slova 'vůle Boží', pociťovala takovou útěchu, že byla bez sebe v extazi lásky."

Tak jako ostatní světci vyzývá sv. Alfons k tomu, abychom se modlili za plnění vůle Boží. "Když pociťuješ, že jsi znepokojen nějakou nepříznivou událostí, uvědom si, že přišla od Boha; řekni si proto hned: 'Toto chce Bůh' a uklidni se. 'Můj Bože, tady jsem, učiň se mnou a s mými věcmi, co chceš.' Toto bylo trvalé cvičení sv. Terezie z Avily: aspoň padesátkrát denně se světice odevzdávala Bohu, aby s ní jednal, jak se mu zlíbí."

"Sv. Marie Magdalena de Pazzi říkávala, že všechny naše modlitby by neměly směřovat k jinému cíli, než abychom obdrželi milost řídit se ve všem jeho svatou vůlí."

A světec podrobně vysvětluje, jak se máme sjednocovat s vůlí Boží. "Máme se s ní sjednocovat v přirozených událostech, které přicházejí zvenčí, jako např. když je velké horko nebo velká zima, déšť, bída, epidemie apod. Chraňme se říkat: takové nesnesitelné vedro! To je neštěstí! Takové hrozné počasí! nebo jiné výrazy, které ukazují odpor k vůli Boží...

Musíme se sjednocovat s vůlí Boží i ve věcech, které se dějí v našem nitru: když máme hlad, žízeň, když jsme chudí, opuštění, když nás lidé nectí atd.

Jestliže se u nás projevuje nějaký přirozený nedostatek, slabá paměť, těžkopádná chápavost, malé schopnosti, slabé zdraví - ani tehdy si nestěžujme. Kdo ví, zda při větším nadání, pevnějším zdraví, krásnějším vzhledu bychom nebyli zatraceni'?

Je nutné, abychom odevzdaně přijali zvláště tělesné nemoci. Musíme plně využít obvyklých prostředků, ale jestliže nepomáhají, sjednoťme s vůlí Boží, a to nám prospěje daleko více než zdraví. Ano, v nemoci je větší ctnost nenaříkat nad bolestmi, ale když nás silně sužují, není nesprávné postesknout si přátelům a prosit Pána, aby nás jich zbavil. Také Ježíš vyjevil svým učedníkům, že trpí, když řekl: 'Má duše je smutná až k smrti' (Mt 26,38). A prosil svého Otce, aby ho zprostil utrpení. Ale Ježíš sám nás naučil, co máme dělat poté, co jsme se takto modlili - smířit se a přijmout: 'Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš' (Mt 26, 39).

Ještě odevzdaněji musíme žít v duchovní opuštěnosti. Na počátku duchovního života sám Pán zahrnuje duši útěchami. A pak když už je duchovně upevněná, odtáhne svou ruku, aby vyzkoušel její lásku.

Neříkám, že nezakoušíte bolest, pociťujete-li, že jste zbavena citelné přítomnosti svého Boha: není možné... aby si duše neztěžovala, když sám náš Vykupitel na kříži bolestně volal: 'Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?' (Mt 27,46). Ale ve své bolesti se musíte zcela odevzdat do vůle svého Pána.

A dále je nutné, abychom se spojovali s vůlí Boží, co se týká naší smrti, ať ji určí na jakoukoliv dobu. Když jednoho dne vystupovala sv. Gertruda na nějaký kopec, uklouzla a spadla do jakéhosi údolí; tu se jí její družky zeptaly, zdali měla strach, že zemře bez svátostí. Světice odpověděla: 'Velice toužím zemřít se svátostmi, ale více mi záleží na vůli Boží...'

Konečně je třeba, abychom se sjednotili se záměrem Božím ve stupni milosti a slávy:...máme si přát milovat Boha víc než serafíni, ale nemáme chtít jiný stupeň lásky než ten, který se nám Pán rozhodl dát."

A nakonec sv. Alfons z Liguori zdůrazňuje, že je důležité konat vůli Boží, vyjádřenou našimi představenými: "Svatý Vincenc z Pauly říkával: 'Více se líbí Bohu oběť naší vůle podrobené v poslušnosti než všechny ostatní oběti, které mu můžeme nabídnout, neboť v ostatních věcech dáváme Bohu své věci, ale v daru své vůle mu dáváme sami sebe."

Nejsme to my, kdo má předkládat Bohu plány,                                                                                                ani nesmíme od něho žádat, aby svým slovem potvrdil plány, které jsme my stanovili. 

Boží slovo je nám dáno, aby vzbuzovalo plány!!! a naučilo nás je provádět.